Znáte Bretton-woodský systém? Jestli ne, tak nevadí, protože si nyní díky tomuto článku rozšíříte znalosti. Bretton-woodský systém platil od roku 1944 až do roku 1971 přibližně ve 44 zemích. Samozřejmě pouze v těch kapitalistických, takže socialistických zemí se to netýkalo. Respektive jednání probíhala i se Sovětským svazem a tehdejší reprezentací ČSR, ale to ovšem dopadlo neúspěšně. Jednalo se o specifickou koncepci peněžního systému, ve které měly hlavní slovo Spojené státy a Velká Británie. My ji dnes známe pod, dá se říci, pseudonymem, jako je období zlatého standardu, kdy americký dolar byl v rámci tohoto měnového systému vázán na zlato.
Bretton-woodská dohoda
Konkrétně se jeden dolar rovnal 1/35 unci zlata. Nicméně, směňovat dolary za zlato mohly pouze vlády (centrální banky) jednotlivých národních států, takže neexistovalo, že by si třeba francouzský občan usmyslel, že chce za své držené dolary ekvivalent ve zlatě. Až tak dokonalé to nebylo. Na základě této dohody vznikl tzv. Stabilizační fond, který pak nahradil Mezinárodní měnový fond, který funguje dodnes. Později vznikla Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj, kterou nyní známe jako Světovou banku. K čemu to vlastně bylo dobré? Jednotlivé státy se tím zavázaly, že vytvoří dostatečné dolarové rezervy a zároveň budou držet směnné kurzy (fixní kurz) v rozumných mezích.
Před a během války bylo totiž běžné, že vlády tiskly peníze ve velkém, takže v poválečném období jsme tu měli snahu tomu dát jakýsi řád. Tehdy se ještě peníze samozřejmě doslova tiskly na tiskárnách. A hlavně to udělalo z USA světového lídra, neboť jejich domácí měna byla najednou rezervní měnou celého světa (kapitalistického). Nicméně, jednotlivé země ne vždy dodržovaly fixní kurz, čímž systému tzv. podkopávaly nohy a škodily i samy sobě. Američané na přelomu 60/70 let minulého století začali produkovat více papírových peněz, takže reálný směnný kurz byl zcela jiný.
Nerovnost v příjmech během/po zlatém standardu
Čehož začaly využívat centrální banky z jiných zemí a za své držené dolary poptávaly americké zlato. To mělo za následek soustavné odčerpávání zlata z USA, což takhle fungovalo docela dlouho, protože Američané během války vytvořili ohromné zlaté rezervy, takže bylo z čeho brát. Nemohlo to tak ale fungovat do nekonečna a na konci roku 1971 byl Bretton-wood nahrazen Smithsoniáskou dohodu, čímž zlatý standard definitivně skončil. Nová dohoda se ale rozpadla během následujících dvou let.
V grafu výše máme znázorněnou tzv. příjmovou nerovnost v USA, kdy za nějakých posledních 100 let na tom byli za zámořím nejlépe právě v rozmezí období, kdy platil Bretton-wood.
U posledního grafu si ale nejsem úplně jistý se správnou interpretací, jelikož u toho nebyl k nalezení lepší popisek. Proto jsem si vypůjčil graf z učebnice makroekonomie, kde je konkrétně vývoj Giniho koeficientu. Giniho koeficient měří tzv. nůžky mezi příjmy domácností. Z grafu zřetelně vyplývá, že ta nerovnost v příjmech byla nejmenší v rozmezí let 1947 – 1968 a pak začala zase strmě růst.
Závěr
To je prozatím asi všechno a příště navážeme na další grafy s daty, jak se vyvíjely po zrušení Bretton-woodského systému. V dnešní době je docela nezpochybnitelné, že ty největší „finančně-ekonomické nešvary“ se naplno rozběhly právě po rozpadu zlatého standardu. A abychom nebyli jako ovce na porážku, je potřeba si to připomínat a chápat, co se za posledních 50 let vlastně tak pokazilo.
Co číst dále?
NASDAQ Composite téměř na historickém maximu! Je čas prodávat?
